Irena Gálová

*1944

Narodila se na Slovensku, kde vystudovala žurnalistiku. Od r. 1993 žije se svým manželem Fedorem Gálem v Praze. Mluví slovensky, píše převážně česky.

Bibliografie:

• Kým poplávame na Galapágy. Mladé letá 1986.
• Deň otvorených očí. Východoslovenské vydavateľstvo 1991.
• V Sedmikráskové ulici straší bludičky. Portál 1993.
• Lískulka. První knížka Lískulčiných příběhů. G plus G 1996.
• Zrcadélko ježibabky Čambuchy. G plus G 1997.
• Lískulka se toulá. G plus G 1998.
• Lískulka v pohádkovém světě. G plus G a Knižní klub 1999.
• Sabrinka. G plus G 2000.
• Lískulka v lese. Fragment 2001.
• Lískulka na louce. Fragment 2001.
• Lískulka u vrbinek. Fragment 2001.
• Lískulka na moři. Fragment 2001.
• Lískulka na ostrově Žbiribiri. G plus G a Fragment 2001.
• Pampeliško, nelži! Artur 2001.
• Adélka, Adámek a abeceda. Axióma 2003.
• Ukolébavky pro dudka. Ptáci v pohádkách a kolem nás. Fraus 2006.
• Jak přišly na svět pampelišky. Květiny v pohádkách a kolem nás. Fraus 2006.
• Náhrdelník pro žirafu Eiffelii. Zvířátka v pohádkách a kolem nás. Fraus 2006.
• Život není peříčko. Povídání o ptácích. Práh 2006.
• Tak se měj, divoženko! Mladá fronta 2006.

Odpovědi:

• Pamatujete si, kterou knihu jste si přečetl/přečetla jako první sám/sama?
• Knížku Neposlušný Bodrík. O pejskovi, který mi připomínal hodnou psí mámu Lilu od sousedů. Černo-bíle flekatou. Z těch dob mi zůstal pocit nesmírně uklidňující ukolébavky, když v noci venku štěkají psi.
• Četl vám někdo, když jste byl malý/malá? A co?
• Dědeček si se mnou zpíval legrační písničky. Rodiče měli málo času. Ale já jsem si našla pohádku kdekoliv na dvoře. Třeba tu o hřebíkové panence. Z dřevěné laťky stodolových vrat vyčuhoval ohnutý zrzavý hřebík. Byl to loket bytůstky, zakleté ve dřevě. Na jednom místečku rez nebyla, a když správně zasvítilo slunce, špička lokte se třpytila. Praskliny ve dřevě, to byly řádky s neviditelně napsaným zaříkadlem, podle něhož šlo panenku vysvobodit. Něco z toho jsem teď podsunula Agátce z připravované knížky Oslíček Bílé Ouško.
• Měl/a jste své vzory a máte je i teď? Buď skutečné nebo hrdiny z knih, filmu, divadla...
• Konkrétní lidské vzory jsem neměla, ani je nemám. V dětství jsem snila o tom, že až vyrostu, bude ze mne tajemná dívka s dlouhými černými vlasy a smutnýma očima. A když jsem byla úplně malá, měla jsem vzor - divokou husu Žigurku.
• Který předmět ve škole byl váš oblíbený a které jste nesnášel/a? A na kterého učitele vzpomínáte rád/a, případně na kterého jste se raději honem snažil/a zapomenout?
• Matematika ve vyšších třídách - hrůza! Učitelé dělali vše proto, abychom si ji neoblíbili. Jmenovat je? Co už s tím. Vzpomínám si ale na učitelku v první třídě. Nechala mě předcvičovat prvňákům ranní rozcvičku na dvoře, přestože jsem nijak zvlášť šikovná nebyla, jen jsem mívala v sešitech nejmíň kaněk. A mámě radila, aby mi pod jabloň nainstalovala proutěné křesílko, ať odpočívám, když už jsem tak často nemocná. Dnes lituji, že nikdo z mých učitelů se ani nesnažil vyprávět zajímavě například o přírodě. Stačilo nás vytáhnout do lesa, ne kvůli běhu, ani kvůli brigádě. Jednou jsme zametali v lese listí, foukal vítr a naše práce neměla smysl. Teď by mě to naštvalo, tehdy jsme si ale dělali legraci. Potají jsem si schovala do kapsy několik broučků...Nejvíc toho mě naučili učitelé v dětské ozdravovně v Tatrách, kde jsme měli provizorní školu v jídelně. Byla tam hezká učitelka slovenštiny (pocházím ze Slovenska), Jana Doláková. Každý den jsme psali diktát. Ráda jsem objevovala skrytý význam slov. Ještě jsme v té jídelně měli učitele - kupodivu matematiky - kterého jsme kreslili, jak spí s nočníčkem pod postelí, jen dlouhý nos mu vykukuje zpod peřiny. Psal básně. Někdy nám je četl o přestávkách, které byly ne podle hodinek, ale podle nálady. Tehdy jsem poprvé slyšela slovo "intimní". Domů z léčení jsem se vrátila se sešitem plným vlastních básniček.
• Dělal/a jste si poctivě zápisky z povinné školní četby?
• Já jsem to někdy motala s mými vymyšlenými příběhy. Různě jsem obsah knížky upravovala a podle toho učitelka poznala, co ode mne kamarádky opsaly.
• Nutil/a jste své děti, případně vnuky, aby četli díla renomovaných autorů?
• Naši synové si ty knížky běžně vybírali z knihovny v obýváku. Když jsme se s mužem bavili o nějakém spisovateli, taky je to zajímalo.
• Mátě teď čas číst?
• Nečtu pravidelně, v posteli před usnutím. Ale knihu, která mě nadchne, přečtu jedním dechem.
• Dočtete i knihu, o níž jste přesvědčen/a, že je pochybné literární kvality?
• Nemám zas tolik času, abych ho marnila.
• Pokusíte se definovat literární brak? A myslíte si, že má špatný vliv na vkus?
• Něco, co není opravdové, jenom "jako". Co se tváří. Co používá příliš zjevné, levné triky, jak zaujmout. Jen jestli to umíme posoudit! Když je ale člověku příjemné číst povrchní texty, tak ať je čte. Kniha, která má hodnotu, ovšem obohacuje, brak ne. Na ten se hned zapomene.
• Myslíte si, že kniha jako médium má budoucnost?
• Snad. Doufám. Člověk potřebuje svůj pohodový koutek se čtením, kterého se může dotknout. Přeskakuje stránky, anebo si nalistuje, co už četl, znovu se zakouká na ten obrázek a objevuje v něm něco, co předtím nepostřehl. Prostě číst a prožívat čtení v klidu.
• Čím byste chtěl/a být, kdybyste nebyl/a spisovatelem, spisovatelkou?
• Nemůžu být etologem, který zkoumá chování zvířat, ani psychologem, který zkoumá chování lidí. Nemám k tomu vzdělání.
• S kterým nežijícím spisovatelem byste se rád/a poznal/a? A o čem byste si povídali?
• Možná s Fjodorem Michajlovičem Dostojevským. A možná bychom jen mlčeli. I to by mi stálo za to. Ještě bych ráda pobyla s Tove Janssonovou, co má ty roztomilé knížky o skřítcích muminech. Jednou jsem si s ní podala ruku, ale to bylo vše.
• Kdy se podle vašeho mínění stane člověk spisovatelem?
• Co já vím. Někdo je spisovatelem (to slovo se mi ale nelíbí), třebaže napsal jenom jedinou knihu. Není to v počtu. Důležité je, co člověk svou knížkou čtenářům dává, případně jak je nasměruje. Toto si myslím i o čtení knih. Nemusí jich být strašně moc, jen ať jsou hodnotné. A tak je to podle mne se vším, třeba i s přáteli.
• Kterou svou knihu máte nejraději?
• Doposud jsem měla nejradši Sabrinku. Teď mi nejvíc přirostla k srdci knížka Tak se měj, divoženko! Možná ještě Jak přišly na svět pampelišky - což je druhá z mé série pohádkových knih o přírodě, kde pohádku doplňuje vyprávění, jak je to ve skutečnosti.
• Myslíte si, že je, především v dětské knize, důležitá ilustrace? Kterou vaši knihu doprovázejí podle vás nejzdařilejší ilustrace?
• No právě. Tyto knížky skvěle ilustrovala Zdenka Krejčová a Renáta Fučíková. Dobrá ilustrace v knihách dál rozvíjí fantazii čtenáře.
• Jste hodně zvědavý/á na čtenářské ohlasy?
• Jsem ráda, když se na dálku sblížím s někým - nevím s kým. A každý se potěší, když má jeho práce smysl.
• Na co se vás nikdy nikdo nezeptal, a přesto byste takovou otázku rád/a zodpověděl/a?
• Jakým stromem bych chtěla být, ta otázka mě láká.Odpověď znám už hodně dlouho: vrbou. Přestože žije krátce, něco kolem sto let. Ne jako sekvojovec mamutí. Ten je věčný dědek a ona je věčně mladá. Ve srovnání s ním, anebo třeba s exotickým baobabem, je vrba úplně obyčejná, ale má svá kouzla. Půjčovala bych čarodějnicím své proutky na svazování koštěte z březového dřeva. A kdekdo by mi říkával to, co se "mluví do vrby". No ano, to bych byla hned i tím psychologem!